Tam na břehu Svratky
.jpg?s3=1)
tam na břehu Svratky
seděli jsme já a ty
dvě vzdálené planety
blízko od pohádky
tvoji tvář měl celý svět
jak malého prince růže
vyletěl bych třeba z kůže
jenom pro ten jeden květ
je těžké nedívat se zpět
když v minulosti vidím tebe
snesl bych ti modré z nebe
uběhlo snad tisíc let
však voda která v řece zpívá
vzpomíná si na ten den
kdy do srdce byl zasazen
drahokam co odpočívá
který i když těla sál
zestárne a zkřehne v prach
rozplyne se všechen strach
on třpytit sám se bude dál
i když čas už letí vpřed
a všechno jinak vypadá
tam u řeky ty a já
sejdeme se naposled
